(Ne)opětovaná láska - 3. kapitola

6. května 2012 v 17:24 | Nikí
tady je třetí kapitola n.l. :):)


"Annie.. ihned musíš přijet do USA!" vykřikla máma hned, co jsem zapla skype.
"Co se stalo?" ptala jsem se vyděšeně.
"Katie měla nehodu s autem.." řekla máma plačtivě.
"Je v pořádku?" vyhrkla jsem první blbost, která mě napadla.
"Není. Nemá moc velkou šanci pro.. přežití." Tentokrát se rozplakala naplno. Mě už se po tvářích kutálely krokodýlí slzy.. Nesmí zemřít! Nesmí mě opustit! To ne! Věci jsem si nebrala, doma nějaké mám.. Rychle jsem se rozběhla směrem na letiště.
***
"Mami!" zakřičela jsem na ni z dálky.
"Ahoj srdíčko." usmála se na mě. Měla oči napuchlé od pláče. No, já jsem nevypadala moc jinak. Vydali jsme se směrem do nemocnice. Cesta byla hrozně dlouhá. Chtěla jsem ji vidět. Chtěla jsem, aby byla v pořádku. Vzdala bych se všeho, kdyby to znamenalo, že bude žít. Hlavně ať neumírá, jen to ne! Konečně jsme ale dojeli do nemocnice a já se rozeběhla směrem, kterým nás nasměrovali. Běžela jsem jak nejrychleji to šlo a málem jsem vrazila do několika osob. Katie byla v bezvědomí. Přístroj ale naštěstí dělal pravidelné "Píp, píp, píp, píp....". Posadila jsem se k ní na postel a stiskla jí jemně ruku. Chtěla jsem vidět ty její krásné tmavě hnědé oči. Aby na mě upřela zrak. Aby se probrala! Zatím žila, ale prý nemá moc velkou naději... Zastavila se mi srdce, když se ozvalo "Píííííííííííííííííííííííííííííííp."
"Ne! No tak, Katie! Ne! NE! Katie vrať se! Zůstaň tu s námi! Katie! Nedělej mi to! Kate! No tak, Kate!" křičela jsem. Nějaký doktor mě odtamtud odtáhl. Byl to ten nejhorší okamžik mého dosavadního života. Už nikdy mě neobejme. Už nikdy se na mě neusměje. Už nikdy.. Nikdy. Plakala jsem. Hrozně moc. Zlomila mi srdce, když odešla. Měla v mém srdci své místo a teď tam byla obrovská díra. Zůstanou mi už jen vzpomínky.. Nic jiného..
***
Vrátila jsem se zpátky do Paříže, protože tam jsem zůstat nemohla. Mamka o mě měla strach. Snášela jsem to ze všech nejhůř. Věděla ale, že mi nepomůže, když tam budu, a tak mě nechala odjet. S nikým jsem od té doby nemluvila. S Emily jsem se sice sešla, ale věděla, že nechci mluvit, a tak nemluvila.
***
"Sakra Anne, vzpamatuj se! Chápu, že tě to bolí! Ale prostě musíš zapomenout! Šrámy zůstanou, ale nemůžeš se pořád trápit! Pochop to! Musíš jít dál!" neudržela se už Emily. Měla pravdu. Musím jít dál. Jenomže já nechtěla zapomenout.. Přišla jsem o sestru... Jenomže právě kvůli ní to musím zvládnout. Nesmím ji sklamat. Určitě by nebyla šťastná, kdybych se pořád utápěla v žalu.. A tak jsem se rozhodla zase žít.
***
Na louku už jsem nechodila, protože tam mi to zabrali Liam s Jess. Ani mi to nevadilo. Chtěla jsem si ale najít jiné místo, kam taky nikdo nechodí. Zavolala jsem si taxi a jela jsem zase na kraj Paříže. Tam, kus od Liamova domu, to bylo překrásné, a celkově celé to prostředí bylo úžasné. Tak jsem si řekla, že třeba klidné místo bude tam. A našla jsem to. Naprosto dokonalé místo. Bylo tam spoustu stromů. Sice byl podzim, období, které zrovna nemám moc ráda, ale listy tam teď byly krásně nažloutlé a načervenalé. Na jaře to tu bude vypadat nádherně! Nebo v zimě! Sedla jsem si ke stromu a prohlížela si fotoalba, které jsem si vzala. Byly jsme tam jen já a Katie. Nádherné a moc roztomilé fotky..
***
"Víš, že má přijít nový student? Prý je to syn nějakého profesora tady na Sorboně," ptala se mě Emily.
"Nemám o tom tušení. Proč mi to říkáš?"
"Vlastně.. no.. ani nevím.. Prý je moc hezký."
"Těšíš se, co?" uchechtla jsem se. Ona na mě dětinsky vyplázla jazyk. Na to jsem jen zakroutila hlavou.
A vážně. Do třídy přišel nějaký kluk, kterého jsem nikdy neviděla. Zřejmě to byl ten, o kterém Emily mluvila. Byl vážně moc hezký. Byl vysoký, štíhlý a svalnatý. Měl hnědé vlasy a čokoládové oči. Sedl si na lavici vedle nás. Rozhlížel se po třídě a na chvíli se naše pohledy střetly.
"Všechny holky nad ním slintají a posadí se z něj na zadek!" zašeptala jsem směrem k Emily.
"Jo.. To jo. Příjde mi, že ty k nim patříš." řekla pobaveně. Já se na ni nasupeně podívala a ona se dál jen usmívala. Vytočilo mě to ještě víc. Naštěstí přišla do třídy profesorka a já se plně věnovala jí. Vůbec mě nebavilo to, co říkala.. byla to hrozná nuda. Naštěstí hodina uběhla rychle a já šla na další. Když jsem do někoho vrazila.
"Omlouvám se," řekla jsem jen.
"V pohodě, co máš za další hodinu?" řekl ten někdo, do koho jsem narazila. Nebyl to jen tak někdo, byl to ten nový kluk, co přišel k nám do třídy.
"Přírodopis," odpověděla jsem nevrle.
"To je super, já taky. Víš.. jsem tu nový a nevím, kde to je, zavedla bys mě tam prosím?" zeptal se mě drze. To si polib, blbečku!
"Jdi si za svýma fanynkama a mě nech laskavě být, díky." Odešla jsem na další hodinu a on tam nechápavě stál. Nevěděla jsem, proč jsem mu to řekla. Netušila jsem to...
 


Komentáře

1 Lens Lens | Web | 6. května 2012 v 17:30 | Reagovat

úžasný díl! ♥ těším se na další!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama