Jdeš trochu pozdě a já jsem zničená - 1. kapitola

4. dubna 2012 v 16:11 | Nikí

Mám tu pro vás první kapitolu povídky "jdeš trochu pozdě a já jsem zničená"... Co se
Nicole přihodí? To se dočtete v povídce!! :)) doufám, že se vám bude líbit :D každopádně... mám zatím 4 kapitoly, takže.. když budete chtít, co nejdřív tu přibyde 2. !! :))♥ do komentů pište jakékoliv názory na tuto povídku! :P (beru i kritiku!)


Jednou si tak kráčím ulicí, na mou kůži dopadá déšť a jsem v ráji. Svítí na mě sluníčko a na stromech jsou rozkvetlé květy a vypadá vše nádherně.. Ale počkat? Co to tu sakra vykládám? O tom jsem nechtěla mluvit, pardon...
V životě jsem udělala strašnou chybu, nejela jsem s rodiči na dovolenou, když mi bylo osm let. Jasně, říkáte si: Co je to za blázna, to je chyba, že nejela s rodiči na dovolenou? Já vám na to ale řeknu: Jo je to chyba a velká! Protože kdybych s nima jela, bylo by po mě a tyhle příšerný chvíle by jsem už nezažila, protože bych byla už mrtvá... Když rodiče jeli na letiště, zabili se v autě... a já se stala sirotkem.. Proboha, omlouvám se, kde je to moje vychování, sakra! Vůbec jsem se vám nepředstavila! Jsem to ale nemehlo! No, jmenuji se Nicole a je mi momentálně třináct let. Jsem středně vysoká, mám hnědé vlasy a tmavě hnědé oči. Dost o mě... vracíme se do minulosti!

"Néééé!!!!" ječela jsem hystericky a začala jsem brečet. To snad nemůže být pravda! Babička mi oznámila, že... Když jsem na to pomyslela, spustila se další vlna pláče. Po tvářích se mi kutálely slzy velikosti tenisového míčku.
"Zlatíčko, je mi to líto.. Vždycky zůstanou tví rodiče v tvém srdci."
"Tam mi budou prd platní!" ječela jsem. Babička mě nechala samotnou. Skončila jsem sama! Proč sakra museli umřít! Měla jsem jet s nimi, umřela bych taky a bylo by to lepší... Proč musí být v mém životě jen bolest?

Už nějakou dobu jsem byla jako omráčená. Vypadala jsem jako chodící mrtvola. Oči jsem měla opuchlé od neustálého pláče, kruhy pod očima od nevyspání. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, prostě to nešlo. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že babička říkala něco o tom, že budu bydlet s mojí sestřenicí.. nějak mi to nevadilo, stejně jsem neplánovala se s ní nějak moc vybavovat, protože se mnou nebyla řeč.

"Posloucháš muziku?" ptala se mě, když přijela. Jen tak mimochodem.. její jméno je Mary.
"Já cože? Ehm.. ne.. vůbec.."
"Proboha! To si musíš poslechnout.. chceš pustit písničku?" vychrlila na mě.. Řekla jsem si, proč ne? V mých osmi letech jsem vážně neměla důvod poslouchat muziku a navíc teď jsem neměla od té nehody na nic náladu. Dřív jsem byla plná života, usměvavá., ukecaná. Když ale pustila Mary nějakou píseň, pocítila jsem nádherný a zvláštní pocit...

I know I can't take one more step towards you
Cause all that's waiting is regret
And don't you know I'm not your ghost anymore
You lost the love,I've loved the most …....

Ten pocit se nedal popsat. Cítila jsem se tak uvolněně, dokonce šťastně! Od té doby, co se to stalo jsem nebyla šťastná ani na setinu sekundy. Ta hudba mě naprosto uklidnila. V tu chvíli jsem se rozhodla, že je čas žít. Nemůžu sakra přece pořád být chodící mrtvola!! Šla jsem oznámit babičce, že zase nastoupím do školy. V tu dobu jsem začala zase žít...
o 2 roky později
"Ahoj babi!" křikla jsem ode dveří, když jsem vešla domů.
"... a Mary." dodala jsem, když jsem uviděla na sedačce mojí sestřenku. Ta se na mě usmála a kývla na pozdrav. Šla jsem rovnou do pokoje a sedla jsem k počítači. Už jsem se těšila, jak začnu psát ty moje trapné ff příběhy. Bylo to děsné, ale tak moc mě to bavilo! Vůbec jsem nevnímala okolí, když jsem psala, takže jsem si ani nevšimla, že Mary mi celou dobu koukala přes rameno.
"Moc hezký, Niki. Ty zbožňuješ Ságu Stmívání, že jo?"
"Jasně!"
"Znám jeden web, kde o tom píšou povídky. Mě se to teda moc líbí, myslím, že tobě by se to taky mohlo líbit."
"Adresa?"
"Stmivani-ff.cz."
"Dobře, děkuju. Mrknu se tam." usmála jsem se a šla jsem na ten web, co mi řekla. Děsila jsem se, co to bude za blbosti.
"Jo a Niki? Doporučuji ti přečíst si Myšičko, myš od Nebrasky! Je to skvělá povídka." křikla na mě Mary. Šla jsem si tedy přečíst Myšičko, myš, jak říkala Mary. Byla jsem vážně zvědavá. Kapitoly ubíhaly čím dál rychleji a Myšička byla přečtená. Strašně se mi to líbilo! Od té doby jsem to četla ještě několikrát. Vždycky, když jsem si šla lehnout, četla jsem si potajmu nějakou povídku na mobilu. Prostě blázen, co?

"Nicole, musím s tebou o něčem mluvit." oznámila mi babička, když jsem vešla do dveří.
"Ano.. co se děje?" ptala jsem se nervózně. Zajímalo mě, co z ní vyleze. Nevypadalo to moc dobře.
"Ty máš ráda rodiče Jess, že jo?"
"Jistě." přikývla jsem. Vůbec jsem netušila, proč to vytahuje, ale rodiče Jess jsem měla vážně ráda. Byli na mě moc hodní. Vynahrazovali mi ty moje, které jsem už neměla, které jsem ztratila. Jo a mimochodem. Jess je moje nejlepší kamarádka. Známe se spolu už od školky.
"Víš.. už jsem dost stará a Mary nemá kam jít, ale napadlo mě.. už jsem o tom mluvila s rodičema Jess... a nechtěla bys no.. bydlet u nich?" Tak to mě dostalo. Bydlet s Jess a jejíma rodičema by mi nevadilo. Když jsem nad tím tak přemýšlela, nebyl to špatný nápad.
"Babi, ale přece.. kdo to za mě bude všechno platit?"
"Zlatíčko, to je v pořádku.. vždycky si přáli, aby měla Jess sourozence, ale nedařilo se jim.. a teď mají možnost mít další dceru, která si s Jess moc rozumí, navíc tě mají vážně moc rádi."
No nebyl to špatný nápad, a tak jsem souhlasila a začala jsem si balit kufry. Jess z toho byla hrozně nadšená. Měla totiž ráda změny, ale rodiče nemohla přemluvit na změnu pokoje. Když jsem se k nim ale měla nastěhovat, tak jí dovolili předělat pokoj, jak chce, pod podmínkou, že se to bude líbit mě. Já měla dost podobný vkus s Jess, takže to co s pokojem provedla se mi moc líbilo. Byl růžovo-modrý a měl dvě velké postele. Jedna s povlečením, kde bylo velké srdce - moje a druhá s černou oblohou a hvězdami - Jess. Potom tam byla menší knihovnička, kde bylo několik knih. Srovnala jsem to tam podle abecedy, když jsem se nudila, za což mě Jess moc pochválila a byla z toho nadšená. Ještě tam byla nástěnka s fotkami. Na jedné půlce byli naše oblíbené celebrity a na druhé půlce byli fotky mě a Jess a také nějaké fotky s přírodou, nebo tak, které jsem nafotila já nebo Jess. Spíš teda já, protože Jess moc nefotila.
 


Komentáře

1 ♥Verča ♥TVD♥ ♥Verča ♥TVD♥ | Web | 4. dubna 2012 v 16:29 | Reagovat

píšeš mooc pěkně :-)

2 Cathie. Cathie. | Web | 4. dubna 2012 v 17:51 | Reagovat

zatím to vypadá dobře :) moc mě mrzí, že jí v takovém věku umřeli rodiče :( těším se na pokračování :)

3 Lens Lens | Web | 4. dubna 2012 v 18:29 | Reagovat

já už svůj názor řekla :) ikdyž nevím či je zrovna vhodný nápad to sem přidávat, né že bys hrozně psala, o způsob psaní tu vůbec nejde, spíš tu jde o..ty víš..:(

4 Endííí Endííí | Web | 4. dubna 2012 v 19:09 | Reagovat

asi takhle já tě obdivuju, že máš na takové věci fantazii, můj šálek kávi tenhle obsah neni, ale určitě na tom něco je :)

5 Cenicienta Cenicienta | Web | 4. dubna 2012 v 22:37 | Reagovat

Tvůj styl psaní je moc pěkný. Je to takovéto s čím se člověk sžije, nemusí se v tom hledat a je to něco, s čím se člověk dokáže sžít.
Jen mi tam něco chybí. Asi více příběhu. Chápu, že je to první kapitola a že teprve seznamuješ čtenáře s postavami. Jen si myslím, že třeba ze situace, kdy jsi osmileté dítě a zemřou ti rodiče se dá vytěžit více. Dalo by se to rozepsat, všechno to trápení, to, co se člověku honí hlavou, stupeň určité agonie a i té mrtvolnosti, o které jsi psala. Jenže chápu, že některým lidem by to mohlo připadat nudné, takže i chápu, proč jsi to nerozepisovala.
Tak či onak se těším na další kapitolu :)

6 pet pet | Web | 5. dubna 2012 v 19:13 | Reagovat

máš užasný bloček tuhle herečku miluju je skvělá pls nechtěla bys třeba spřátelit?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama